eLfilms.cz 
"Ale mně je fakt úplně jedno, co si o mně lidi myslí. Jsem sama sebou. Dělám sport, jak nejlíp můžu, žiju život, jak nejlíp můžu. Chovám se k lidem dobře. Myslím si, že důležité je tohle, ne moje sexuální orientace."
"Nikdy jsem nechtěla být 'lesbická herečka'." Nikdy jsem nechtěl být mluvčím gay komunity. Nikdy. Udělal jsem to pro svou vlastní pravdu."
"Teď už o nic nejde. Všichni mají rádi všechny. Každý by měl být sám sebou. Navíc si myslím, že už to v dnešní době není žádná senzace. Nejdůležitější ze všeho přece je být dobrým člověkem a chovat se co nejlépe k ostatním."
"Když jsem se vyoutovala svým rodičům, myslela jsem, že to úplně zničí náš vztah, ale naopak ho to posílilo a oni se mnou teď hrdě plánují mou svatbu."
"Ne každý je s tím v pohodě a spousta lidí s tím bojuje. Tohle je cesta, jak si můžeme pomáhat."
"Skončila jsem s tím, že jsem se styděla za to, koho jsem milovala a kým jsem. Takže pro mě to bylo spíš takové, že láska je láska a měli bychom být schopni milovat toho, koho chceme."
"Přijde mi směšné zatajovat svou orientaci. Spíše by se měli stydět ti, kdo jsou homofobní. Snad můj přístup pomůže lidem, kteří nemají tak jednoduchý coming out, jako jsem měla já."
"Když se mě někdo zeptal, nikdy jsem to netajila. Ale taky jsem to nikdy veřejně nevyhlašovala, protože je to moje osobní věc a nikoho to nemusí zajímat. To spíš sportovní výsledky. Nikdy jsem neměla nutkání to ostatním vykládat."
"Vdala jsem se a to mě uklidňuje. Vlastně jsem nevedla rodinný život, protože jsem pořád pracovala. Ale teď mám jednu, kterou miluji."
"Jakmile jsem mohla svobodně mluvit o své sexualitě, už jsem nic neskrývala. A člověk, před kterým jsem to skrývala nejvíc, jsem byla já sáma."
"Moji přátelé, rodina i veřejné známé osobnosti, které o své orientaci hovoří otevřeně a bez ostychu. Asi především díky nim jsem svou orientaci snáze přijala. Proto chci takovou osobou být pro všechny ostatní, ukázat jim, že není za co se stydět nebo omlouvat."
"Netušila jsem, že mě potká tak prudký cit, navíc v pokročilém věku. Taková věc se nedá dlouho skrývat, musíte s barvou ven, takže jsme v roce 2009 udělaly veřejný coming out."
"Řekla jsem si, že můžu třeba někomu pomoct. Inspirovat ostatní, aby se nebáli přiznat, kým opravdu jsou. Mně bylo úplně jedno, co si o mně kdo myslí. Vlastně moc nerozumím tomu, že to v téhle době vůbec lidi ještě řeší."
"Poprosila jsem tátu, jestli by se se mnou nešel projít. Tak jsme chodili na chatě kolem fotbalového hřiště. A já jsem opakovala: Tati, já ti něco musím říct! A on: No tak mi to už proboha řekni! Už jsme byli asi v pátém kolečku a já se nemohla vymáčknout. Tak se začal vyptávat, jestli jsem něco provedla. Říkala jsem, že ne, že jde jen o to, s kým teď žiju. A pak, z ničeho nic, jsem vybalila: Je to, táto, ženská, no. On se na mě podíval a říká: Jé, to je super."
"Já už svoje coming outy ani nedovedu spočítat a každý, i když miniaturní, třeba prodavačce, mi pomohl být sebejistá, vyrovnaná a hrdá na to, že jsem lesba. Když po sté někomu řeknete, že jste lesba a oni se nad tím ani nepozastaví, nebo se mile usmějí, tak vás to jednoduše posílí. Zároveň si myslím, že je třeba, aby si veřejnost uvědomila, že jsme stejně normální jako všichni ostatní."
"Nezajímalo mě nikdy, co si myslí okolí. Byl to takový vnitřní boj. Jsem teď šťastná, tak nazdar."
"Bylo mi sedmnáct let, když jsem se poprvé zamilovala do ženy, a vím, že jsem si říkala, že jsem nějaká divná. Do té doby jsem chodila s klukama a bylo to fajn. S tátou jsem to nikdy neřešila dopodrobna, jen jsem prostě měla potřebu mu to říct. Ale přesto jsem byla před rodinou dlouho v tichosti o čemkoli, co se týkalo vztahů."
"Coming out byl svým způsobem protest. A taky jsem za něj dostala „spravedlivou“ odplatu. Ne všechna periodika jsou seriózní a označení „nejslavnější česká lesbička“ mě opravdu nadzvedává. Je to urážlivé, i když to některá média považují za pochvalu. Po takové tedy opravdu netoužím. Jen v dnešním světě považuju za naprosto přirozené, že jsou lidé, kteří žijí jinak než v heterosexuálním páru."
"Všem je to jedno. Na mých sociálních sítích byli všichni v pohodě a u pár komentářů jsem se i zasmála. Třeba u zklamaných ctitelů, kteří psali, že jsem přišla o vášnivou noc."
"Byla jsem tak zamilovaná do Tig a zamilovala jsem se do ní a nevěděla jsem, jak to identifikovat, protože jsem si myslela, že jsem hetero."
"Vyrostla jsem jako katolička a 13 let jsem chodila do katolické školy, takže jsem nebyla v prostředí, kde bych to mohla prozkoumat, zvlášť v té době, v 80. a 90. letech. Věřím, že kdybych byla teď na střední škole, viděla bych to víc. Tehdy ty ne. Ty sračky neexistovaly."
"Vždycky jsem se cítila jinak. Nikdy jsem pořádně nechápala, co to je, i když mi celé dětství často říkali kluku nebo si mě s ním pletli. Až na střední škole, kdy jsem se zamilovala do své nejlepší kamarádky, se kterou jsem měla tajný vztah, jsem si začala rozumět. A tehdy mě ten stud opravdu nakopl. Nevěděla jsem, jak se s tím vypořádat, myslela jsem, že se mnou je něco strašně špatně, a nakonec jsem musela jít na terapii. Rodičům jsem neřekla proč."
"Říká se, že v každém člověku je zastoupena mužská a ženská stránka. Ve mně se tyto póly vyrovnaly a zažívám příjemný pocit harmonie. Být lesbou není žádná strašidelná věc a moje přiznání pomohlo i lidem kolem mě. Třeba maminkám, aby přijaly své jinak orientované dítě. To jediné mě smiřuje s nevyžádanou pozorností. Musela jsem i něčím zaplatit, ale pokud je člověk nějak známý, má víc příležitostí pomáhat. A to je dobře."
"Byla to pro mě neuvěřitelná úleva. Už jsem nemusela nic předstírat a hrát si na někoho, kým nejsem. Svoboda, která s mým přiznáním přišla, se podepsala také v mé kariéře a udělala ze mě ještě lepšího sportovce."
"Vše mohlo spět k příjemnému klidnému rodinnému životu, kdybych nepotkala Vílu. Ty, kdo jsi bez viny, hoď po mě kamenem… Víla měla modrý uhrančivý pohled. Kudrnaté rezavé vlasy. V pase byla tenká jako vosa. Měla uštěpačné poznámky, byla křehká jako sněhová vločka a já se propadla do naprosté beznaděje. Zamilovala jsem se tak, jako nikdy. Krev mi bouřila v žilách, propadala jsem zoufalství. Jsem žena! nemůžu přece milovat ženu! Víla provokovala. V den, kdy se to stalo, jsem pochopila, že se mi nepodaří vrátit se na správnou kolej. Vykolejila jsem na dlouhých pět let…."
"Vím, že jsou děti, které se hledají. A chtěla bych, aby věděly, že nezáleží na vaší sexualitě ani na tom, jakou máte barvu. Opravdu můžete dosáhnout všeho, čeho chcete, pokud budete tvrdě pracovat."
"Žila jsem hezký život. Bezvadný. Pak ale stačilo zamilovat se do ženy a bylo to v mžiku jasnější než všechno ostatní."
"Bohužel jsem nemohla říci pravdu dřív, než jsem dostala americké občanství. To by mě totiž v té době diskvalifikovalo. Psal se rok 1981 a já byla opravdu jediná, která na vrcholu kariéry šla s pravdou ven. Byla to pro mě neuvěřitelná úleva. Už jsem nemusela nic předstírat a hrát si na někoho, kým nejsem."
"Člověk to cítí víceméně od malička, jen tomu ještě nerozumí. Ale i když mu to pak dojde, je to záhada. Říkala jsem si, kde jsem k tomu zrovna já přišla, že bych chtěla mít život se ženou. Občas mě dokonce napadne, proč já vlastně nežiju s mužem? Vždyť se cítím jako žena."
"Jednou třeba najdu tu pravou partnerku a budu si ji chtít vzít. Když už vzít, tak doopravdy, ne registrovat jako auto."